Studijní text Janošová, P. Základy sociální psychologie

6.3. Vůdcovství

Nejdominantnější roli zastává vůdce skupiny. Jeho úkolem je kontrolovat aktivity skupiny, přispívat k její soudržnosti, reprezentovat skupinu a významným způsobem se podílet na plnění skupinových cílů. Obvykle se jedná o jedince, který získal autoritu a důvěru ostatních, určitým způsobem se ve skupině prosazuje a vede ji. Základními osobnostními faktory vůdce jsou: inteligence, vitální energie a sebeovládání.

Charakteristiky úspěšného vůdce:

• Skupina ho vnímá jako svou součást.
• Má vlastnosti a názory, které má skupina jako celek.
• Je pro členy vzorem.
• Pozitivně reprezentuje skupinu navenek.
• Skupina jej vnímá jako někoho, kdo jí pomáhá dosáhnout jejích cílů.

Z hlediska přístupu k vedení skupiny bývají uváděny dva základní styly vedení:

• Styl orientovaný na produktivitu.
• Styl orientovaný na spolupracovníky.

Někteří vůdci dokáží propojit oba aspekty, většinou se však chopí především jednoho z nich a druhý z aspektů zastává jiný člen skupiny. Uvedené rozložení sil platí také pro skupiny s větším počtem cílů – v nich se pro různé úkoly „rekrutují“ různí vůdcové. Je zajímavé, že pracovní skupiny s nejvyšší produktivitou většinou nebývají vedeny vysoce úkolově orientovanými vedoucími. Vysoká produktivita je podporována spíše snahou o udržení pozitivních sociálních vztahů mezi spolupracovníky. Nejúspěšnější vůdci musí být ovšem schopni také účelně strukturovat dílčí úkoly a organizovat jejich plnění. Formální vůdce musí, na rozdíl od vůdce neformálního, zároveň plnit očekávání svých podřízených i nadřízených a obvykle nemívá zcela přesnou zpětnou vazbu o úspěšnosti ve své pozici.

Styly vedení skupiny:

• O autoritářský (patriarchální) styl vedení skupiny se jedná tehdy, pokud její vedoucí uplatňuje svůj vliv z pozice vlastní formální autority. Autoritářský vedoucí rozhoduje pokud možno sám, bez ohledu na mínění druhých. Podceňuje schopnost členů podílet se na řízení skupiny, odmítá zpětnou vazbu od ostatních spolupracovníků.

• Demokratický vedoucí naproti tomu preferuje kolektivní rozhodování, zajímá se o názory spolupracovníků a zaměstnanců a určitou měrou respektuje jejich přání. Určitým rizikem, které s sebou nese demokratický styl vedení, je váhavost a nedostatek koncepce.

• Při liberálním stylu vedení vůdce ponechává dění volný průběh. Je zřejmé, že tento styl vedení může určitým způsobem fungovat jen tehdy, jsou-li podřízení silně identifikováni s pracovními cíli.

• Charismatický vůdce se vyznačuje výjimečnými osobnostními vlastnostmi a svůj styl vedení staví na zajímavosti své osobnosti. Bývá milován a jeho podřízení k němu vzhlížejí a jsou často ochotni pro něj a pro skupinu mnohé obětovat. Je vnímán jako nenahraditelný.

• Byrokrat je opakem charismatika. Může však být stejně výkonný. Obvykle má přesný přehled o tom, jaké úkoly před jeho skupinou aktuálně stojí a jak je jednotliví členové plní. Na rozdíl od charismatika pracuje byrokrat více s jednotlivými členy skupiny. Rizikem je přeorganizovanost, ztráta spontaneity při řešení úkonů a odlidštění.

• Autokratický vedoucí se objevuje spíše ve velkých organizacích. Bývá obklopen aparátem spolupracovníků, kteří dbají na provádění jeho nařízení. Nemá přímý kontakt s ostatními podřízenými.

Pracovníci často plní očekávání svého vedoucího, platí zde tedy sebenaplňující se proroctví. Předpokládá-li vedoucí, že jeho podřízení budou neschopní a líní, budou se tak skutečně projevovat. Podobně také ti, kteří mají na své podřízené příliš nízké nároky, často posléze vedou neproduktivní a nevýkonný kolektiv. Vliv a množství kontroly, který vůdci při plnění skupinových úkolů mají, bývá často přeceňován. Z tohoto důvodu se vůdci neadekvátně stávají obětními beránky při špatném výkonu jejich skupiny a bývají až příliš oslavováni za její skvělý výkon.

Do pozice vůdců se však mnohdy dostávají i jedinci, kteří jsou k tomuto postavení neadekvátně motivováni, což obvykle negativně poznamená motivaci i výkon celé skupiny. Jedná se o: potřebu dominovat (jedná se o infantilní projev, vyplývající ze sociální nezralosti), o potřebu moci a vlivu (pramenící z pocitů méněcennosti nebo z touhy manipulovat s druhými), o potřebu sebepotvrzení (zde však prostřednictvím ovládání druhých) a o potřebu exhibice (infantilní motiv).