Studijní text Janošová, P. Základy sociální psychologie

5.2. Neverbální komunikace

Verbální komunikace je v přímém fyzickém kontaktu doplňována také o neverbální signály. Neverbální signály mohou význam verbálních sdělení podtrhovat (prostřednictví doprovodných gest), doplňovat (například místo sdělení, že se někdo chová podivně, si lidé ťukají na čelo), mohou však také význam sděleného i zcela měnit (zdvižený ukazováček rodiče při sdělení potomkovi „Ty ses dneska vyznamenal“ zcela obrací původní význam slov). Neverbální komunikací dále vyjadřujeme své postoje a také emoce. Neverbální projevy a tzv. řeč těla bývají rovněž zařazovány k metakomunikaci.

O zásadním významu neverbální komunikace svědčí také následující zjištění: Setkáme-li se s neverbálním sdělením, které není v souladu s jeho doprovodnými verbálními signály, existuje pětkrát větší pravděpodobnost, že uvěříme neverbálnímu poselství. Neverbální signály jsou často nevědomé a méně kontrolované než signály verbální. Lidé je tedy považují za indikátory „skutečných“ postojů mluvčího.

Při rozhovoru je důležitý oční kontakt. Osoba, která hovoří, se na svého komunikačního partnera obvykle dívá pouze tu a tam. Na konci své promluvy však k němu vzhlédne, jako by mu „předávala“ slovo. Osoba, která naslouchá, obvykle oční kontakt s hovořící osobou udržuje po celou dobu. Pokud se na nás osoba, k níž hovoříme, nedívá, usuzujeme, že nás neposlouchá. Příliš dlouhý upřený pohled však může způsobovat rozpaky.

Úplné odvrácení pohledu znamená nezájem o interakci. Proto lidé přerušují oční kontakt s opilci a neodpovídají jim, jsou-li jimi osloveni. Chybění možnosti navázat oční kontakt plynulost komunikace zpravidla brzdí. Nepříjemně se například hovoří s lidmi, kteří mají černé zrcadlové brýle.

Také dotyky jsou komunikačními signály. Citová blízkost bývá často vyjádřena dotykem nebo touhou po něm. Potřesení rukou, objetí nebo polibek se staly součástmi rituálů vítání a loučení. Roli zde ovšem hraje blízkost vztahu, kultura (Francouzi se v těchto situacích políbí na tvář i se svými známými), ale také pohlavní příslušnost. Ženy bývají na rozdíl od mužů kontaktnější, zvláště mezi sebou. Mimo uvedené situace je v ostatním styku tělesný kontakt s cizími lidmi prakticky tabu.

Jiným aspektem je sebedotýkání (například hlazení tváře), které často vyjadřuje nejistotu, případně mírnou tenzi, apod. Příznakem obranné bariéry je zkřížení nohou nebo rukou, schovávání se za předměty (například usednutí za psací stůl, přesunutí tašky z ramene na břicho).

Dalším činitelem nonverbální komunikace je vnější zjev. Lidé se nechají „zlákat“ k přechodu křižovatky na červenou mnohem spíše elegantně oblečeným spoluchodcem, který vkročí do dráhy jako první, než jedincem neupraveným. Sociální atraktivitu zvyšuje oblečení, tělesná stavba, vzhled obličeje, vlasy a další detaily.

Mimika a gestika se týká výrazu tváře, který vyjadřuje celou řadu emocí, například zlost strach, překvapení, rozpaky, vzrušení, radost, zaujetí. Nejinformativnější částí je oblast kolem očí a úst. Bez znalosti situačního kontextu je však interpretace výrazu méně spolehlivá.

Gesta jsou pohyby rukou a paží, která provádíme během rozhovoru. Jejich prostřednictvím zdůrazňujeme nebo ilustrujeme to, co říkáme. Po obličeji jsou ruce nejviditelnější a nejvýraznější částí těla.

Fyzická vzdálenost mezi komunikujícími obvykle vyjadřuje intenzitu jejich vztahu. Citově blízké osoby si „pouštíme blíž k tělu“. V hromadných dopravních prostředcích se často cítíme nepříjemně právě proto, že zde není možné dodržovat subjektivně žádoucí odstup od druhých. Blízkost druhých negujeme tím, že se vyhýbáme očnímu kontaktu. Subjektivně příjemná vzdálenost komunikujících je ovšem také kulturně podmíněná – jihoevropané udržují menší vzdálenosti než seveřané. Uvedenou problematikou se zabývá proxemika.

Kinezika zkoumá komunikační význam držení těla, jednotlivých pohybů a jejich spojení do komplexních funkčních celků.