Studijní text Janošová, P. Základy sociální psychologie

4.3. Měření postojů

Ptáme-li se respondentů na jejich postoje, je třeba počítat s tím, že odpovědi dotázaných bývají často zkreslené. Důvodem je, že lidé neradi vyjadřují své skutečné postoje, pokud si myslí, že s nimi někdo nebude souhlasit. Snaha odpovídat podle očekávání tazatele se nazývá sociální desirabilita. Při vyplňování dotazníků si lidé také často neuvědomují složitost svých postojů, a tak někdy uvedou odpověď, o které si myslí, že se k dané otázce hodí. Jejich odpověď může být ovlivněna i předcházející otázkou. Zmíněným negativním jevům se snažíme čelit některými technikami, především provedením předvýzkumu, nebo zařazením otázek, které odhalí sklon dotázaných odpovídat podle očekávání.

Zatímco kvalitativními metodami (rozhovorem) máme možnost získat podrobnější informace o postojích jednotlivých respondentů, kvantitativními metodami (dotazníkem) dostáváme méně detailní údaje, avšak od velkého množství respondentů.

Metodou rozhovoru se například dozvídáme podrobné informace o vzniku postojů, můžeme analyzovat jedinečnost všech jejich souvislostí u každého z dotázaných. Pečlivá analýza emotivně zabarvených slov, která lidé ve svém projevu použijí, může poskytnout dobrou představu o jejich postojích, a to i tehdy, pokud o nich přímo nehovoří.

Sběr dat pomocí dotazníku a jejich statistické vyhodnocení umožňuje sledovat spíše celkovou společenskou podobu určitého postoje, rozdíly napříč vybranými skupinami populace a také tendence a pravděpodobné trendy jejich dalšího vývoje. Oba přístupy, kvalitativní a kvantitativní, tedy přinášejí poněkud odlišný druh informací. Volíme přístup, který je v závislosti na povaze získávaných informací, skupině respondentů a dalších podmínkách vhodnější. Chceme-li si však utvořit globálnější pohled na zkoumaný jev, užíváme zpravidla obou metod.

Při měření postojů pomocí dotazníku bývá často užívána Likertova škála, která měří míru souhlasu či nesouhlasu s určitým tvrzením. Likertova škála bývá často pětistupňová („zcela souhlasím“, „spíše souhlasím“, „nevím“, „spíše nesouhlasím“, „vůbec nesouhlasím“), může být i tří, čtyř, šesti či sedmistupňová. Její výhodou je, že zjišťuje nejen obsah postoje (jsem či nejsem pro), ale také jeho sílu (jak moc jsem či nejsem pro).

Jinou kvantitativní variantou je sémantický diferenciál, který zjišťuje různé nuance daného postoje. Pomocí něj lze zjistit, kde se uvnitř sémantických dimenzí nachází určitý zkoumaný pojem (například poloha pojmu „učitel“ na sedmistupňové škále mezi extrémními polaritami: „chytrý-hloupý“, „smutný-veselý“, „obdivovaný-neuznávaný“, „autoritativní-kamarádský“, apod.). Zajímavé je porovnání polohy různých pojmů v týchž dimenzích, ale i porovnání stejných pojmů mezi různými sociálními skupinami (například mezi žáky ZŠ, gymnazisty, odbornými školami, učilišti, apod.).

Ke zjišťování sociálních postojů vůči konkrétním jedincům bývá využívána sociometrie. V ní pokládáme skupině otázku, jejíž pomocí analyzujeme vztahy ve skupině. Sociometrickou otázkou „S kým se ti dobře pracuje? Uveď tři spolužáky:“ například může učitel zjistit, jaké vztahy ve třídě jsou produktivní pro skupinové vyučování. Pro analýzu sociálně patologických jevů ve skupině bývá užíváno i mnoha dalších metod, např. metody SO-RA-D, jež je upravenou sociometrií pro potřeby učitelů, dále techniky peer nomination, známé u nás též jako „Hádej kdo“ (… se ve třídě rád pere, … nejvíc pomáhá ostatním, apod.).

Pomocí Bogardovy škály sociální vzdálenosti lze měřit postoje k určitým skupinám, etnickým minoritám či vybraným společenským vrstvám. Výroky škály prezentují různé varianty sociální blízkosti, například „nevadilo by mi, kdyby příslušník dané skupiny žil ve stejném domě“, „nevadilo by mi, kdyby se stal členem mé rodiny“, apod. Tuto metodu lze také různě rozvíjet a upravovat například pro žáky a studenty.