Studijní text Janošová, P. Základy sociální psychologie

2.2. Porozumění sociálnímu jednání

V průběhu dvacátého století odhalily sociálně psychologické výzkumy některé sociální zákonitosti, jež ovlivňují dění ve skupinách a jejichž znalost je v práci s lidmi poměrně důležitá.

Sociální facilitace poukazuje na to, že jednoduché a dobře zažité individuální úkony provádějí lidé v přítomnosti druhých osob rychleji, než vykonávají-li je samostatně. Příkladem je úkol co nejrychleji namotat naviják na ryby.

V některých situacích ovšem dochází ke zcela opačnému jevu, k sociální lenivosti. Lidé obvykle podávají horší výkon v úkolech, do jejichž výkonu jsou zapojeni i druzí lidé, než při samostatné práci. Například při společném přetahování lana dvěma družstvy zapojí účastník méně sil než v situaci, kdy se přetahuje s druhou osobou sám.

Sociální facilitace se neprojevuje ani při plnění individuálních úkolů vyžadujících větší koncentraci a pozornost (například při paměťovém učení). V přítomnosti druhých osob se lidé v uvedených úlohách naopak dopouštějí většího množství chyb a nepřesností. Zde se projevuje efekt obecenstva, tedy nervozita vyplývající z obavy z hodnocení.

Pokud ovšem mají lidé provést nějaký výkon před zraky přihlížejících ve skupině dalších aktérů, jejich stres bývá nižší a efekt obecenstva se rozděluje mezi všechny vystupující. Dochází zde k difúzi účinku.

Podle zákona sociálního vlivu ovlivňuje efekt obecenstva:

• Síla – je dána vztahy mezi vystupujícím a přihlížejícími. Sílu obecenstva zvyšuje přítomnost osob, které jsou pro aktéra významné.
• Počet osob – s počtem přihlížejících osob se zvyšuje nervozita. Nejedná se však o zcela přímou úměrnost. Nárůst aktérovy nervozity před jednočlenným nebo tříčlenným obecenstvem bývá zřetelný, s dalším počtem přihlížejících však roste pomaleji, takže nervozita před dvaceti diváky bude už jen o málo větší než před dvanácti posluchači.
• Blízkost – jedná se o intenzitu kontaktu. Více nám záleží na lidech, s nimiž se vídáme či si s nimi často povídáme alespoň telefonicky, než na lidech, které vídáme jen čas od času.

Lidé častěji zasáhnou v případě potřeby (pomůžou druhým, intervenují v potenciálně nebezpečné situaci), jsou-li v dané situaci sami, než pokud tuto situaci sdílí s ostatními. Častěji například pomohou staršímu člověku, který upadne na zastávce, jsou-li s ním zde sami, než je-li zde větší skupina dalších osob. Jedná se o pluralistickou ignoranci, roli však hraje i difúze odpovědnosti – lidé mají dojem, že v přítomnosti druhých se dělí odpovědnost mezi všechny přítomné a význam jejich vlastní pasivity se subjektivně snižuje. Roli ovšem hraje i srozumitelnost situace – častěji pomáháme tam, kde je potřeba konkrétního druhu pomoci jednoznačná.

Kooperace, soupeření a hledání řešení ve skupinové práci

Kooperaci lze vysvětlit také jako společnou cestu za společnými cíli. Kooperace (spolupráce) vyžaduje sladění individuálních činností jednotlivců ve skupině, kteří při dosahování společného cíle zároveň dosahují i cíle osobní, čímž uspokojují i své individuální potřeby. Kooperaci dále zvyšuje, pokud všichni členové dosahují relativně stejně vysokého výkonu a odměny. Kladně působí i velké množství afiliativních, tj. citově pozitivních sociálních kontaktů členů ve skupině.

Rivalitu (soupeření, kompetici) charakterizují interakce typu „kdo z koho“. Z psychologického hlediska se jedná o rizikovou, nežádoucí interakci, která vytváří konfliktogenní prostředí. Mnozí lidé navíc považují svůj výkon v této situaci za prostředek boje a jejich motivace se tak dostává do rozporu s etickými zásadami. Jinou variantou je soutěžení, v němž se nejedná primárně o to být lepším než soupeř. V situaci soutěže je motivem všech jedinců zvýšení vlastního výkonu, přičemž přítomnost ostatních soutěžících může působit facilitačně.

Směsice vzájemné spolupráce a kompetice motivuje členy skupiny, aby sloužili zájmům skupiny, ale současně je motivuje jednat ve vlastním zájmu, protože osobního zisku (např. vyššího postavení, vyššího osobního ohodnocení, menšího podílu na skupinové pracovní zátěži) lze dosáhnout pouze na úkor skupinových kolegů. I když v určitých skupinách převáží motivy spolupráce, směsice motivů kompetice a spolupráce může i nadále vést členy skupiny k (ne)vědomému omezení vlastního úsilí a k využití spolupráce svých kolegů. Dochází tedy k selhání motivace.

V případě úkolů, které vyžadují, aby se skupina rozhodla pro jediné ze všech navrhovaných řešení, najde skupina efektivní řešení pouze v případě, že rozdělí dílčí úkoly jednotlivým členům tak, aby odpovídaly jejich schopnostem. Pokud se jí to nepodaří, vystavuje se riziku, že interakce ve skupině ovládnou nejprůbojnější členové skupiny, kteří nejsou nutně nejschopnější.

Jedná-li se o takové úkoly, v nichž záleží na výkonu každého jejího člena, roste s velikostí skupiny pravděpodobnost, že skupina nedosáhne svého potenciálního efektu. Skupina musí být při rozdělování dílčích úkolů mezi jednotlivé členy kvalitně koordinována a silnější členové musí také poskytnout dostatečnou podporu těm nejslabším. Pokud ovšem někteří z nich usoudí, že se jejich kolegové na úkolu nepodílí přiměřenou měrou, mohou ztrácet motivaci, protože nechtějí, aby se někdo vezl na jejich účet. Jedná se o efekt vysávání.

Příkladem výše uvedených poznatků jsou zkušenosti se skupinovou technikou brainstorming. Tato technika byla vytvořena za účelem zvýšení tvořivosti skupin cestou nezávazné produkce co největšího množství nápadů na konkrétní téma. Ukázalo se ovšem, že členové skupiny v interaktivním brainstormingovém sezení produkují menší počet nápadů, které jsou nad to i méně tvořivé, než když stejný počet osob pracuje individuálně. Proč tomu tak je?

Příčin je zde patrně celá řada. Roli částečně hraje sociální lenivost, úzkost vyplývající z efektu obecenstva, problematická kooperativně-kompetitivní motivace i předjímané riziko efektu vysávání (lidé si některé své nejlepší a nejnekonformnější nápady „pro jistotu“ nechají pro sebe). Významný je i fakt, že diskuse nad nápady ostatních brzdí a přerušuje tvorbu nápadů vlastních. V takové situaci je prezentována jen polovina nápadů, než když je mohou osoby prezentovat tak, jak nápady přicházejí (blokování výkonu). Mnozí lidé také věří informacím a úsudkům druhých víc než svým vlastním názorům, nebo nechtějí riskovat svou oblibu a respekt skupiny (efekt konformity). Skupina pak má tendenci hledat řešení pouze mezi společně sdělenými informacemi, ačkoli její nejlepší řešení mohlo zůstat nesděleno. Tyto nesdělené informace se nazývají skrytý profil.

Částečnou prevencí výše uvedených jevů je požádat členy skupiny, aby rozvíjeli své myšlenky odděleně a teprve poté své nápady vyjádřili, diskutovali o nich a hodnotili je při společném setkání (technika nominální skupiny).

Jinou možností, podporující nezaujaté hledání alternativních pohledů, je technika role ďáblova advokáta. Jeho úkolem je sdělovat jakékoli informace, které mohou diskvalifikovat převládající představu ve skupině. Tím, že se na zadání takové role konkrétnímu jedinci všichni dohodli, neutrpí jeho oblíbenost ve skupině. Úloha ďáblova advokáta je navíc dočasná, lidé se v ní střídají. Její aktér ovšem musí dodržovat určitá pravidla: prezentovat argumenty klidně a bez vyhrožování, aby vytvořil podmínky pro plodnou výměnu informací.

Členové skupin bývají motivováni k udržování příznivých skupinových vztahů i ke skupinovým aktivitám různou měrou. Někteří z nich jsou více vedeni tendencí udržovat ve skupině přátelské vztahy (ti bývají často vnímáni jako oblíbení), jiní se více orientují na skupinové úkoly (tito jedinci bývají obvykle vnímáni jako ti, kteří nejvíce přispěli k úspěšnému dosažení skupinového cíle).