Základy obecné psychologie - doplňující studijní materiál

18.1. Zvládání náročných životních situací

Každý člověk si v průběhu svého života vytvoří vlastní styl zvládání zátěží, který je pro něj typický.

V průběhu života si každý člověk vytvoří osobní styl zvládání problémů. Preferenci určité strategie ovlivňuje postoj daného jedince k potížím jimž je vystaven, jeho názor na problém a na možnost jeho řešení, ale i úroveň sebehodnocení. Někteří lidé uvažují víc rozumově, snaží se posoudit míru účelnosti vlastního chování ve vztahu ke stanovenému cíli. Jiní lidé reagují víc emocionálně a nad smyslem svého konání příliš neuvažují. Rozdílná může být i míra aktivity a vynaloženého úsilí, rozdíly v cílech, na něž je zaměřeno atd.

Způsoby vyrovnávání se zátěžovými situacemi lze diferencovat i podle toho, zda jsou vědomé nebo neuvědomované (do této kategorie patří různé obranné reakce, jejichž význam si člověk neuvědomuje, např. popírání problému). Mezi oběma variantami existuje plynulý přechod, člověk může zároveň reagovat různě.

Coping, tj. zvládání, je vědomou volbou určité strategie. Tato volba je závislá na hodnocení dané situace i na posouzení vlastních možností, jak se s ní vyrovnat. Z toho vyplývá zaměření na určitý cíl, zda člověk usiluje o dosažení pozitivní změny nebo se snaží smířit s tím, co dle jeho názoru změnit nelze, a chce si přitom zachovat psychickou rovnováhu a přijatelnou sebeúctu. Smyslem copingu je zlepšení celkové osobní bilance, ať už k němu dojde v důsledku změny situace nebo změny hodnocení a prožívání problémové situace.

Preference určité strategie závisí na vrozených dispozicích, osobnostních vlastnostech, ale i na dostupné sociální opoře.

• Některé osobnostní vlastnosti posilují odolnost vůči zátěžím, event. podporují vyrovnání s jejich negativními důsledky. Efektivita copingu může být posilována např. svědomitostí, systematičností, vnitřní kontrolou, ochotou přijmout novou zkušenost, tj. flexibilitou, otevřeností ke světu, extraverzí, emoční stabilitou, převahou optimismu a citlivou asertivitou. Dobré zvládání zátěžových situací podporuje i dostatečná sebedůvěra.
• Důležitá je i dostupná sociální opora, která může mít různý charakter. V zásadě jde o to, aby vůbec nějaká opora tohoto druhu byla k dispozici a aby ji člověk dokázal rozeznat, přijmout a využít. Její chybění bývá jak příčinou, tak následkem různých psychických problémů. Sociální oporu mohou člověku poskytnout různí lidé, obvykle jsou to členové rodiny, ale i přátelé či spolupracovníci.

Strategie zvládání zátěží lze diferencovat z hlediska vynaložené aktivity a cíle, na nějž je úsilí zaměřeno.

• Strategie zaměřená na problém, tzn. na řešení této situace, je aktivní obranou. Volba takového přístupu závisí na hodnocení situace, na tom, zda si člověk myslí, že má vůbec nějakou možnost jej ovlivnit. Takový přístup preferují lidé, kteří mají silnou motivaci i dostatečnou sebedůvěru, a proto věří, že mohou žádoucího cíle dosáhnout. Chtějí se z nepříjemné situace dostat, přinejmenším v takové míře, jaká je aktuálně možná. Schopnost být aktivní a ničemu se nepoddávat je pro ně důkazem vlastní hodnoty, potvrzením jejich soběstačnosti a nezávislosti. Jsou to lidé, kteří ke všemu zaujímají spíše optimistický a činorodý postoj.
• Strategie zaměřená na zmírnění aktuálních potíží. Dosáhnout přijatelného řešení stresující situace může být někdy skutečně těžko možné. Lidé se pak musí novým podmínkám přizpůsobit, i když to pro ně může být leckdy hodně nepříjemné. Pokud něco nelze změnit, je třeba to přijmout, smířit se i s nepříjemnou realitou a žít tak, jak je za daných okolností možné. Takový postup může být účelný např. v situaci, kdy člověka opustí milovaný partner, který si našel někoho jiného a nemíní se vrátit. Není pochyb o tom, že nejde o skutečné vyřešení potíží, a proto za takových okolností může klesat sebedůvěra a narůstat pesimismus.
• Strategie zaměřená na změnu pocitů a podporu sebevědomí. Tato strategie slouží především k redukci negativních zážitků a k udržení přijatelné psychické pohody. Obvykle jde o nějakou formu úniku od problémů, které člověk nedovede řešit. Nejde o změnu situace, pouze o změnu jejího hodnocení. Takovým dočasně účinným řešením je popření problému nebo jeho zkreslení, únik do fantazie či vyhýbání se společnosti lidí, kteří jsou ve výhodnější pozici (nemocný nebude chodit mezi zdravé). Člověk si nechce připustit, že by něco takového vůbec bylo možné, a tudíž o svém problému nechce ani mluvit. Popírání, resp. bagatelizace problému, snižuje jeho dopad.