Základy obecné psychologie - doplňující studijní materiál

17.1. Klasifikace potřeb

Lidské potřeby bývají členěny do dvou kategorií na vrozené biologické potřeby a společensky podmíněné psychické a psychosociální potřeby.

Základní a univerzálně existující potřeby lze kategorizovat z hlediska jejich vzniku a zaměření a rozlišovat:

• Biologické potřeby, které jsou vrozené a za normálních okolností ovlivňující chování všech lidí. Bývají označovány také jako pudy. Pudy slouží dvěma základním cílům: zachování vlastní existence a zachování rodu, tj. zplození a péče o potomstvo.
• Psychosociální potřeby, které ve své finální podobě vrozené nejsou. Lidé mají určité předpoklady k jejich rozvoji, ale jaká bude konkrétní podoba těchto potřeb závisí na vlivu prostředí, v němž člověk žije. To je jeden z důvodů, proč jsou psychosociální potřeby mnohem různorodější než pudy.

1. Základní biologické potřeby
Pudové tendence jsou vrozené, ale ani ony nejsou u všech lidí stejné. Mívají různou intenzitu a různé místo v individuální hierarchii potřeb. Také jejich uspokojování může být mnohem variabilnější než by vyžadoval jejich biologický účel. Sociální zkušenost ovlivňuje i vztah k těmto potřebám. Společenské zvyklosti a možnost rozumového hodnocení mění jejich význam i způsob, jakým jsou saturovány, co je považováno za přijatelné a co už ne. (Dobrým příkladem je nárůst tolerance variability uspokojování sexuálního pudu v současné společnosti.) V krajním případě mohou být dokonce potlačeny ve prospěch nějaké sociálně podmíněné potřeby. Např. člověk bude hladovět, aby tak vyjádřil nějaký názor.

2. Základní psychosociální potřeby
Psychické potřeby každého člověka jsou uspořádány ve formě individuálně typické hierarchické struktury. Z hlediska poznání osobnosti je důležité vědět, jak jsou jednotlivé potřeby, resp. jejich uspokojení, pro daného jedince významné a jakým způsobem je ho obvykle dosahováno, nebo naopak, ve které oblasti saturován není. Některé potřeby jsou zaměřeny na dosažení přijatelné existence daného člověka, zatímco jiné spíš na získání určitého nadstandardu. Psychické, resp. psychosociální potřeby se rozvíjejí na vrozeném základě, ale jejich vývoj je stimulován a dále modifikován působením vnějšího prostředí, především sociálními vlivy. Zaměření, tj. obsah těchto motivů i způsob jejich uspokojování, bývá velmi rozmanitý. Významně závisí na hodnotách a normách dané společnosti. Psychické potřeby lze rozdělit do 6 základních okruhů:

• Potřeba citové jistoty a bezpečí má komplexní charakter. Má svůj vrozený základ, který je zaměřen na uchování existence, eventuálně i osobní pohody jedince, ale má i svůj psychosociální obsah. V tomto směru je uspokojována dobrými a stabilními vztahy s lidmi, které představují citové zázemí a zdroj jistoty.
• Potřeba stimulace má svou fyziologickou i psychickou složku. Její základ je vrozený, ale může se dále různým způsobem rozvíjet. Každý člověk potřebuje určité množství různých podnětů žádoucí intenzity, které by udržely optimální úroveň jeho bdělosti. Potřebu stimulace mají všichni lidé, ale individuálně žádoucí míra intenzity nebo novosti podnětů může být rozdílná.
• Potřeba poznání je generalizovaná, zahrnuje poznání světa, jeho materiální i sociální složky. Její nejvýznamnější součástí je potřeba přiměřené orientace a pochopení základních zákonitostí, které zde platí. Tato tendence je do určité míry spojena s potřebou jistoty a bezpečí, protože známé situace obvykle ohrožující nejsou. Do této kategorie by ovšem patřil celkový sklon k poznávání, zvídavost, potřeba učení a adaptace.
• Potřeba sociálních kontaktů, vztahů s lidmi a potřeba patřit do nějakého společenství jsou velmi důležité, jejich neuspokojení má praktický i subjektivně prožitkový dopad. Kontakty s lidmi slouží nejenom jako zdroj jistoty a bezpečí, ale jsou i zdrojem specifické zkušenosti.
• Potřeba seberealizace je saturována rozvojem vlastních předpokladů, dosažením něčeho žádoucího a sebepotvrzením, které z něho vyplývá. V lidské společnosti lze uspokojovat potřebu seberealizace různým způsobem: dobrým výkonem, ale i prostřednictvím sociálního postavení a prestiže, kterou přináší. Každý člověk potřebuje rozvinout a uplatnit svoje schopnosti, a zároveň potřebuje, aby ho ostatní lidé ocenili. Potřeba seberealizace má do značné míry sociální charakter: člověk se porovnává s jinými lidmi.
• Potřeba smyslu vlastní existence. Každý člověk potřebuje dát svému životu určitý smysl, který by koordinoval veškeré motivační tendence v jednom základním směru a integroval veškerou jeho životní aktivitu ve vztahu k minulosti, ale i pro budoucí směřování.