Základy obecné psychologie - doplňující studijní materiál

8.1. Druhy paměti

Z hlediska způsobu zpracování i délky uchování paměťových stop rozlišujeme paměť krátkodobou a paměť dlouhodobou.

• Krátkodobá paměť zachycuje aktuálně působící podněty a uchovává je ve velmi omezeném časovém intervalu (v řádu vteřin). Udržuje aktuální informace, aby z nich bylo možné vybrat ty, které jsou z nějakého důvodu důležité. Zda budou tyto poznatky dále zpracovány, záleží na jejich významu, event. i na dalších faktorech (např. na tom, zda se objeví víc než jednou). Kapacita krátkodobé paměti je omezená. Limit krátkodobé paměti je dán počtem jednotek, které si lze najednou zapamatovat a který je ovlivněn i významem těchto jednotek, event. možností najít mezi nimi nějakou souvislost.
• Dlouhodobá paměť umožňuje uchovávat informace tak dobře, abychom si je mohli vybavit i po delší době, někdy i v průběhu celého života. Takovou trvalost mají např. často používané informace, osobně významné vzpomínky nebo některé dovednosti, např. čtení nebo psaní. Pro trvalejší uchování v paměti je důležité, zda těmto informacím rozumíme a dovedeme je zařadit do systému dříve získaných poznatků, zda jsou tyto znalosti či dovednosti využívány, event. zda mají pro daného jedince osobní význam.

V rámci dlouhodobé paměti lze rozlišovat různé paměťové moduly, především paměť explicitní a implicitní.

1. Explicitní, deklarativní paměť uchovává fakta a události. Tyto informace si lze vybavit ve vědomí a nějakým způsobem je, např. verbálně, reprodukovat. Jde o vědomou složku lidské paměti. Podle toho, zda jde o obecné informace nebo osobní zážitky, se dále diferencuje:

• Epizodická paměť, kterou lze považovat za individuálně specifickou, protože uchovává osobní zážitky a zkušenosti jedince, které mají charakter vzpomínek na dění, jehož byl účastníkem.
• Sémantická paměť se uplatňuje při učení a reprodukci různých, obecně platných poznatků. Sémantická paměť není individuálně specifická a závislá na kontextu, je součástí obecné sociokulturní paměti. Uplatňuje se tehdy, když se potřebujeme naučit určitá fakta.

1. Implicitní, procedurální paměť slouží při osvojování dovedností, zvyků a uchování emočních vzpomínek. Tyto zkušenosti si nelze vybavit ve vědomí, nelze je nějak vyjádřit a sdělit, ale projeví se v lidském chování. Takovým způsobem se učíme psát, jezdit na kole apod. I když člověk nějakou dovednost dobře zvládne, jen těžko by dokázal popsat, jak jednotlivé úkony dělá. Způsob jejího zakódování je jiný než v případě zapamatování např. nějakého příběhu.

Různé druhy paměti jsou spojené s jiným funkčním systémem CNS. Můžeme si zapamatovat cokoliv, ale způsob zakódování a uložení v paměti je různý a podílejí se na něm rozdílné oblasti mozku.

Kvalita zapamatování a uchování informací je závislá na způsobu jejich zpracování.

Paměťové strategie jsou způsoby, které slouží k lepšímu zapamatování a uchování informací. Z obecného pohledu lze rozlišovat:

• Strategii opakování, která je základní a nejběžněji užívanou technikou umožňující udržet informace v paměti. Obecně platí: čím častější opakování, tím lepší vštípení a delší uchování zapamatovaného. Pouhé mechanické opakování nelze považovat za efektivní strategii.
• Strategie opakované reprodukce je o něco účinnější, protože vyžaduje aktivní zpracování získaných informací. Uplatňuje se např. při vyprávění nebo výkladu, který je určen jinému člověku.
• Strategii uspořádání informací do nějak souvisejících okruhů, která využívá i myšlení. Uspořádání učiva slouží lepšímu porozumění podstatných souvislostí a vztahů, a tím přispívá i k lepšímu zapamatování. Určitou informaci lze snáze interpretovat v návaznosti na dřívější poznatky. Spojení informací do jednoho významového celku může sloužit jako podpora jejich uchování v paměti, ve vazbě na již existující vědomostní kontext. Z tohoto důvodu je účelné, aby se člověk při učení opíral o dřívější poznatky a využíval je pro zapamatování dalších.