Základy obecné psychologie - doplňující studijní materiál

7. Vnímání

Vnímání umožňuje základní orientaci v prostředí, tj. poznání aktuální situace.

Vnímání je založeno na přímém kontaktu s vnímanými podněty o nichž přináší relativně přesné informace. Lze je chápat i jako základní způsob komunikace s okolím. Člověk přijímá informace z vnějšího světa i z vlastního organismu, zpracovává je a nějakým způsobem na ně reaguje.

Proces vnímání je složen ze dvou fází:

1. První z nich je fyziologická a spočívá v přijetí informací z okolí, jejich transformaci a přenos prostřednictvím nervových drah do příslušného centra mozku.
2. Druhé je stadium psychického zpracování, kdy jsou takto prezentované informace uvědomovány a interpretovány.

Vnímání je takový způsob poznávání, který zahrnuje nejenom percepci různých podnětů, ale i jejich výběr, zpracování a interpretaci významu.

Vnímání lze chápat jako proces konstrukce zobrazení reality, která se vytváří na základě selekce a diferenciace vnímaných znaků a posléze i na základě rozpoznání a zařazení výsledného obrazu do příslušné kategorie (např. zda to, co člověk vidí, je kámen nebo houba). V rámci percepce je např. automaticky hodnocen vztah takto získaných poznatků k minulé zkušenosti (člověk si např. uvědomí, co vnímaný objekt je), ale i jejich aktuální, často individuálně specifický význam (např. skutečnost, že člověk, který přichází, je někdo blízký).

Vnímání není izolovaným procesem, na výběru a zpracování percipovaných podnětů se podílejí i další psychické funkce, především poznávací procesy (např. pozornost, paměť, myšlení apod.). Je pouze jednou ze složek komplexního poznávání. Proces vnímání ovlivňují i emoční a motivační aspekty, které je mohou aktivizovat, ale i deformovat (např. tím, že budeme mít tendenci určité podněty přehlížet).

Vnímání je aktivním procesem, nejde jen o pasivní příjem podnětů, které na člověka působí, ale o jejich aktivní selekci a zpracování do celku, který by měl nějaký smysl (někdo chce např. vědět, co je na vrcholu kopce a jaký je odtamtud výhled).

Vnímání je naučenou dovedností. Jeho rozvoj probíhá v kontaktu s reálným světem, jako součást vývoje poznávání.

Vnímání nepřináší úplně přesný obraz reality, určité zkreslení je dáno jak samotnými podněty, tak osobností vnímajícího člověka, jeho vlastnostmi, zkušenostmi i aktuálním stavem.

Kvalita podnětů i jejich vzájemné vztahy ovlivňují způsob, jakým jsou vnímány (resp. zda vůbec) a jak jsou zpracovány. To se projeví zejména při vnímání složitějších podnětů, které lidé nechápou jako pouhý soubor detailů, ale jako celek. Při hodnocení takového komplexu si ani neuvědomujeme samozřejmost takového přístupu. Obecné zákony vnímání zformulovali představitelé tzv. Gestalt psychologie. Jedním z nich je fakt, že máme tendenci vnímat soubor podnětů, které se objeví v těsné časové či prostorové blízkosti, jako celek. Máme také sklon vnímat celek jako určitý tvar (např. kruh), i když ve skutečnosti není úplně přesný nebo mu část chybí. Takovým způsobem se projevuje zkušenost s obdobnými obrazci. Vzhledem k tomu bývá předloha posuzována mnohdy více podle zafixované představy než s ohledem na její reálné vlastnosti. Stejným způsobem lze vysvětlit i smyslové klamy, které můžeme chápat jako nepřesnosti vnímání, resp. interpretace vnímaného.

Vnímání je ovlivněné i osobností vnímajícího člověka, jak jeho trvalejšími vlastnostmi, tak aktuálním stavem. Pro vnímání je charakteristické individuálně typické zaměření a selekce vnímané reality. Nikdo nemůže vnímat všechny podněty, které se v jeho okolí nabízejí a proto je nutné provést určitý výběr. Každý člověk si všímá především toho, co má pro něj určitý význam nebo o čem potřebuje být informován, ale všímá si i toho, co se mu zdá nápadné. Pod vlivem své zkušenosti i aktuální motivace se preferenčně zaměřuje na určitou oblast, situaci či objekt. Tyto podněty jsou pak vnímány přednostně, případně rychleji a přesněji než ostatní.